pin-postObnovení družstevní formy výstavby bytů podmíněné příslušnou legislativní podporou je nejjednodušší a pro stát nejlevnější cestou jak vybřednout z bytové krize, ve které se republika nachází. Družstevní bydlení se historicky osvědčilo jako finančně nejdostupnější forma bydlení kombinující pozitivní prvky bydlení vlastnického a nájemního. Je třeba, abychom u nás zbavili družstva stigma pohrobků minulého režimu (jak na ně bohužel mnohdy dotčení úředníci státní správy nahlíží i přes to, že družstva fungují v našich zemích už více jak 170 let) a vtiskli jim novou pozitivní image moderních společností, tak jak tomu je ve všech vyspělých evropských i mimoevropských zemích.
Výstavba družstevních bytů je jednou z cest jak toho docílit.
Svaz proto bude opět apelovat na Vládu ČR a příslušné ministry, aby svou pozornost a podporu věnovali také bytovým družstvům a příslušnými legislativními opatřeními umožnili oživení družstevní bytové výstavby.

Ing. Jan Vysloužil, předseda SČMBD

Viz také „rozhovor s předsedou SČMBD Janem Vysloužilem ze 7.3.2019“ (soubor PDF, nové okno)

Jak se díváte na možnou budoucnost družstevní výstavby bytů? Ta se v posledních desetiletích zastavila, ale teď je bytů velký nedostatek. Není to příležitost právě pro družstva?

Jednotlivá družstva s výstavbou chtějí začít. Víme, že některá pražská družstva, ale i družstva jinde v republice se o to snaží. Kdysi se ročně postavilo průměrně 25 tisíc bytů v rámci družstevní výstavby.
K takovému počtu se ale v dohledné době nedostaneme ani náhodou.

Proč ne? Poptávka je velká.
Dřív fungovala podpora družstevní výstavby. Byla financovaná ze tří zdrojů.

  • Část lidé složili ve formě členského podílu.
  • Na část byl poskytnutý dlouhodobý investiční úvěr s dobrou úrokovou sazbou.
  • A k tomu stát poskytoval nenávratnou finanční výpomoc.

To skončilo.
V současné době jsou dokonce bytová družstva diskriminována a jsou například vyloučena ze seznamu příjemců podpory v rámci některých dotačních programů.
Zdá se, že po roce 1989 většina poslanců nabyla přesvědčení, že jediná správná forma bydlení je ve vlastním bytě.
Jenomže v poslední době se zdá, že bere za své představa, že se lidé o byty v osobním vlastnictví budou starat lépe.

Jak jste na to přišel?
Začíná velmi rychle narůstat počet společenství vlastníků, která nemají vlastní statutární orgány, protože to lidé nechtějí dělat. Členové výborů společenství rezignují a společenství jsou pak leckdy paralyzovaná. Občanský zákoník nakladl na členy statutárních orgánů společenství velkou odpovědnost. Mají spoustu povinností, ale nemají žádné pravomoci. Vlastníci bytů se nemusí účastnit shromáždění společenství, a tak na ně přestávají chodit. Řada společenství nám avizuje, že se roky neuskutečnilo shromáždění. To je v podstatě rezignace na fungování správy domu.

I takové okolnosti by ale mohly nahrávat k jakési renesanci družstevního bydlení.
Víme, že družstva by mohla vyplnit mezeru při budování dostupného bydlení.
Ona totiž nejsou primárně motivovaná jednorázovým ziskem, ale dlouhodobou udržitelností tvorby a správy bytů.
Okolností, která nám také hraje do noty, je zpřísnění podmínek pro udělování hypoték.
My bychom po budoucích nájemnících družstevního bytu na začátku chtěli 20 až 30 procent ceny bytu jako jejich družstevní podíl. Zbytek by se hradil formou anuitních splátek po dobu 30 až 40 let. Řada lidí, kteří už dnes na hypotéku nedosáhnou, by se tak mohla dostat k bydlení v družstevním bytě.

Pokládáte tedy za reálné, že se družstevní výstavba bytů v nejbližších letech rozjede?
Pokud k tomu budou nastavena pravidla a předpisy na podporu družstevní výstavby, pak ano.
Věřím, že se družstevní výstavba znovu nastartuje i proto, že to všude kolem nás funguje.
V Česku je v tomto ohledu situace trochu pokřivená tím, že po roce 1989 všichni chtěli mít
vlastní byt.
Jsem ale optimista a věřím, že forma družstevního nájemního bydlení má před sebou nadějné vyhlídky.


Svůj názor na nedostatek nájemních bytů vyjádřil i Jiří Nouza, prezident svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR v rozhovoru, otištěném v časopise „Stavebnictví“, číslo 03/2019.
Svaz také spolupracuje na řešení stále častěji zmiňované otázky výstavby dostupného bydlení.
Chtěli bychom rehabilitovat pojem nájemního bydlení.
Tak velký podíl soukromého vlastnictví bytového fondu není na západ od našich hranic obvyklý – na druhou stranu tomu rozumím – po roce 1989 byl ve společnosti v tomto směru významný deficit „vlastnictví“, lidé prostě chtěli vlastní byty.
V ČR si stále pořizujeme především vlastní bydlení.
Problém současných astronomických cen bytů v Praze, ale i dalších městech je však už dále neakceptovatelný a developeři u nás převážně nejsou na výstavbu nájemního bydlení připraveni.
Fungují v režimu – investiční záměr, projdu povolovacím procesem, postavím, prodám.
Myslím, že s nimi je třeba otevřít diskusi, aby změnili v tomto směru pohled.
Pro mě slovo developer neznamená nepřítele, ale někoho, kdo přispívá k rozvoji daného území – a město by se s ním mělo regulérně domlouvat, vyjednávat o podmínkách, ne mu klást překážky.
Současné právní předpisy nejsou nastaveny tak, aby byla výstavba nájemního bydlení pro developery smysluplná.
Umím si v tomto směru předstvait úzkou spolupráci mezi privátním a veřejným sektorem, ať už je to municipalita, nebo stát.
Nájemní bydlení by mělo být standardem, souvisí nejen s mobilitou pracovní síly, ale také s ochotou lidí se za prací stěhovat.


[VB]

184 x celkem, 1 x tento týden